Markétce

Kolik nás takových bylo,
co zbloudilo cestou
za modrými květy?
Nás přátelé odsoudili
a hnali před popravčí čety.

Kolikrát vpila mě země
a já zbaven smyslů
ryl dlaněmi hlínu?
Já nikdy odvahu neměl,
bych přiznal svou vinu.

Kolikrát, Markétko, mával jsem tobě?
To ty jsi odteď má poslední oběť.
To s tebou se milují andělé
v kráterech měsíce
a zůstanou v tvém těle
jak tóny neznělé.

Při nástupu stoupám si na špičky
snad z malichernosti.
Čas žere hodinám ručičky
a vyplivuje kosti.
Rány si foukám dýmem z cigaret
a v pokoji pro hosty
otevřu soukromý lazaret
své sebelítosti.

Kolikrát, Markétko, hrával sem tobě,
to ty jsi odteď má poslední oběť.
To s tebou se milují andělé
v kráterech měsíce
a zůstanou v tvém těle,
bytosti oněmělé.

Za ruce s šedohlavci
tlačím svět k úmoru
a není větší lež než pravda
o nás dvou.
Snažím se obelstít Lásku - potvoru,
aby mě nechala vznést se za tebou.

Kolikrát, Markétko, psával jsem tobě,
tolikrát, Markétko, čekal jsem na odpověď.
Ty se však miluješ s anděly
v kráterech měsíce
a tam mé tóny nedozněly,
já zůstal necelý.

Kolik nás takových zbylo, co zbloudilo
cestou za modrými květy,
jimž pod gilotinou se zalíbilo.