Kočička vrahoun
Pozdního slunce šikmé paprsky
Na holé kůži se mi rozprskly
Byla jsem komárem v laterně magice
A temně horkem puklá ulice
V prachu se válely zbytky prádelních šňůr
Vybledlé kolíky a dole divně voněl dvůr
Ta půda byla pole I zvon I strach z nebe
Bylo mi jedno jestli jsem v tom
Tam vedle tebe
Tenkrát jsem to jasně věděla
Co jsem měla co jsem neměla
Polibky chutnaly jak nezralé ořechy
A milosrdné deště mlátily do střechy
Neuměla jsem pít a kouřit a myslet na peníze
V nebi jsem tenkrát kopala křídlo v první lize
Bala jsem se fotografů, režisérů, starejch chlapů
Stalina, Kuby, mrakodrapů, sirén, kasáren a kaváren
Vracím se zpátky někam po kamenným mostě
Brodím se haldami pohlednic, starými sešity
Nezapomněla jsem ani já ani ty
Neznamená to ale vůbec nic
Kočička – vrahoun žongluje se svou myší
Lidé jsou najednou plaší a divně tiší
A už je jedno kdo s kým žije
Kdo koho miluje a kdo koho bije