polo bez techničáku
Utíkáte spolu v polu bez techničáku
V květnovým chladu vzadu sedíš v slunorudým lijáku
A její ruce lámou stromy
A pak oranžově ohýbají čas
A pak tvoje oči šeptem křičí
Drž mi tuhle chvíli
Když se polo stočí do borovic na šestnáctý míli
A my vzplaneme a řeka spálí naposled
Tvůj dálnozvučný hlas
Utíkáte spolu v polu bez techničáku
V květnovým chladu vzadu sedíš v slunorudým lijáku
A její ruce lámou stromy
A pak oranžově ohýbají čas
A pak tvoje oči šeptem křičí
Drž mi tuhle chvíli
Když se polo stočí do borovic na šestnáctý míli
A my vzplaneme a řeka spálí naposled
Tvůj dávnozvučný hlas
Kam mizíš? Kde jsi nechala kytky? Proč jsem nepřišel včas
K tobě domů?
V hospodě U Potěmkina piju konce
A vidím vás
A chci domů
Kolik stojí touha po zlatejch hodinách s lidma bez tváří?
A kolik stojí vědomí, že tenhle letní román nedopíše září?
Po snídani zmizí Příbram pod hustou mlhou
A budu se tě snažit najít
Chytit tě za ruku
Najít klíče k polu
Ale ty se pořád dokola ztrácíš
Běháš po silnici a nevidíš přední světla
Modrýho volkswagnu
Na šestnáctý míli bude navždy všechno jednodušší
A ty se nebudeš trápit
Zavřeš svojí duši do jedinýho momentu
Ať si tělo bloudí světem
A nehledá mě
Zavřelas mě do jedinýho momentu
A všechno se děje znovu
Utíkáme spolu v polu bez techničáku
V červnovým chladu vzadu slyšíme pár hlasů z baráku
Už jsem to viděl
Tvoje (moje) ruce lámou duše
A pak hrdě dusí čas
A pak jeho oči šeptem křičí
Zastavte tu chvíli
Když se polo stočí do borovic
Na sedmnáctý míli
A my vzplaneme a jeho duši roztaví
Naš navždyznící hlas